Zdravím všechny milovníky Británie a hlavně Skotska v tomto prosincovém předvánočním čase. Pokud Skotsko zatím nefiguruje na Vašem seznamu vysněných zemí, doufám, že se toto mínění po přečtení nového článku změní. Minule jsme se podívali na praktické tipy ohledně plánování cest Skotskem, nyní se již můžeme vydat na samotný roadtrip den po dni. Účelem mého vyprávění je doufám nejen sdílení zážitků, ale třeba i inspirace při vytváření itineráře nebo plánování podobné cesty.
Den 1.
Naši cestu jsme zahájili 2. července 2025, kdy jsme přes londýnské letiště Heathrow přiletěli do Inverness, hlavního města skotské Vysočiny. Již samotné přistání bylo vzrušující, protože jak jsme začali sestupovat, ukázaly se nám zelené lesy, jezera a hory v plné nádheře.
Po příletu a vyzvednutí kufrů jsme se potřebovali dostat do centra města, protože pronájem auta od společnosti Enterprise stál ve městě asi poloviční cenu oproti tomu, co bychom zaplatili stejné společnosti v pobočce na letišti. A vzhledem k tomu, že v Inverness Uber spíše nefunguje (ačkoli aplikace zarytě tvrdí, že řidič už je na cestě), vzali jsme si do centra letištní taxi.
Po vyřízení formalit jsme už ve zbrusu novém autě vyrazili z Inverness na jih, směr jezero Loch Ness a ostrov Skye. U jezera jsme se zastavili na několika místech s výhledem, často tam bylo u silnice parkování.
Dál po cestě přes Highlands se postupně začaly objevovat majestátní vrcholky hor a celkově nádherná krajina, kde jsem nevěděla, kam se dívat dřív. Už byl večer, takže jsem často viděli zaparkovaná auta, dodávky a karavany u cest nebo trochu v ústraní, kde lidé přespávali. Plánovali jsme dorazit k ikonickému hradu Eilean Donan, který se nachází poblíž mostu na ostrov Skye.
Vyjeli jsme na vyhlídku nad hrad a poté zamířili po cestě dál s cílem najít spot, kde bychom na první noc rozložili stan. Záhy jsme našli místo na kraji silnice, kde se dalo zaparkovat, a vedle krásnou louku na kopci s výhledem na jezero a hory. Byl krásný západ slunce, ke ktreému jsme si dali večeři z našich zásob a šli spát.
Den 2.
Ráno jsme po sbalení improvizovaného tábořiště vyjeli směrem na Isle of Skye, kde nás uvítalo typické deštivé počasí. Zastavili jsme se na snídani hned na kraji ostrova v doporučované kavárničce Lean to Coffee, kterou jsem našla na jednom seznamu nejlepších kaváren na ostrově. Pokračovali jsme dál, doplnili jsme nádrž a zastavili cestou na několika hezkých místech. Bylo na co se dívat všude a protože na ostrově často narazíte na parkování hned u silnice, dá se opravdu flexibilně zastavit kdekoli. Cesty jsou na ostrově poměrně úzké, a proto jsou parkovací místa často i jedinými místy k vyhýbání se, a v letní sezóně to platí obzvlášť.
Hlavním bodem dne byla návštěva tzv. Fairy Pools, což je vlastně oblast plná potůčků, vodopádů a malých bazénku, kde se lidé v lepším počasí i koupají. Nás při procházce podél místních vodopádů zastihl snad ten nejsilnější désť, který jsme ve Skotsku zažili, takže jsme po procházce mezi vodopády běželi zpět k autu, protože ani vrstva nepromokavé bundy a dvou pláštěnek nestačila. V autě jsme se osušili (další výhoda auta v deštivém Skotsku) a vyrazili jsme dál směrem do Portree, největšího městečka na ostrově Skye. V Portree jsme se trochu prošli, zavítali jsme do outdoorového obchodu s vybavením na kempování a turistiku (i tu deštivou), a já si koupila ještě jednu goretexovou bundu.
Poté jsme stále ještě v Portree našli útulnou hospůdku, kde jsme si dali výborné fish & chips. Už se chýlilo k večeru, takže po jídle jsme zamířili rovnou do místního kempu, kde jsme žasli nad skvělým vybavením, mezi které se řadí čisté a moderní koupelny, teple vytopená sušárna s pračkami a sušičkami, s milým personálem k tomu. Po dešti u Fairy Pools jsme sušárnu opravdu ocenili. Naštěstí se večer vyčasilo, takže jsme mohli postavit stan a udělat si polévku na plynovném vařiči.
Den 3.
Ráno opět vydatně pršelo, proto jsme se rozhodli vyrazit na snídani do Portree, kde se dá nelézt několik útulných kavárniček. Poté jsme se jeli vzhledem k trvajícímu dešti podívat na zámek Dunvegan, tradiční sídlo skotského klanu MacLeod. Pro fanoušky Cizinky nebo obecně jakobitského povstání tu mají vystavený pramínek vlasů a vestičku Bonnieho Prince Charieho (Charlese Edwarda Stuarta), který vedl poslední neúspěšné povstání jakobitů, které skončilo porážkou Stuartovců a skotských klanů v bitvě u Cullodenu roku 1746 (tam se také podíváme, ale až trochu později).
Cestou dál po ostrově Skye jsme udělali několik menších zastávek, hlavně u zříceniny hradu Duntulm přímo nad rozbouřeným oceánem nebo nad vodopády Mealt Falls.
A protože na další den už jsme měli rezervovaný trajekt dál na Hebridy, byl toto jediný možný den, kdy bylo v itineráři místo ještě na výšlap k ikonickému vrcholu Old Man of Storr, což je snad nejslavnější dominanta ostrova Skye. I přes stále vydatný déšť, mlhu a vítr jsme se rozhodli túru zkusit, ačkoli jsem si o výhledech nahoře nedělala moc iluze. Déšť mi nicméně připadal až osvěžující, o čerstvém vzduchu ve Skotsku ani nemluvě. S dobrou výbavou jsme poměrně dlouho vydrželi suší. Výhledy samozřejmě kazila mlha, ale výšlap to byl skvělý a stál za to i v takovém nezmaru. Cestou jsme potkali několik skupinek turistů z různých koutů světa, kteří snad nevědouce o místním zrádném počasí vyrazili nahoru v teniskách a džínách. Poměrně utrápeně se nás ptali, jestli to stojí za to a jak je to ještě daleko nahoru..
Den 4.
Ráno jsme sbalili stan, naložili auto a jeli jsme se nalodit na trajekt na Hebridy, na ostrov Harris (trasa Uig – Tarbert). Nikdy jsem na tak velké lodi nebyla a tak to pro mě byl poměrně velký zážitek. Po zaparkování auta na spodní palubě jsme jen s pár věcmi vyrazili na palubu pro cestující, kde byla jak velká jídelna, tak pozorovací paluba, spousta míst k sezení a odpočinku, zóna pro děti a také pro cestující s pejsky. Dali jsme si výbornou snídani a sledovali moře okolo nás, dokud se nezačaly objevovat obrysy Vnějších Hebrid, kam jsme připluli za asi dvě hodiny.
Objet ostrov Harris, který je součástí souostroví Hebrid, trvá podle mapy asi 2 hodiny jízdy (obvod má cca 60 mil). Po menší procházce městem Tarbert, kam jsme připluli, jsme vyrazili poznávat místní přírodu, stavěli jsme na plážích a hlavně na pozorovacím místě tuleňů, které je přímo vyznačené v Google mapách. Mimochodem určitě se vyplatilo mít s sebou alespoň malý dalekohled, tuleni zde byli vidět sice i bez něj, ale s binokuláry jsem si chvíli s tuleni vychutnala ještě víc.
Po tuleních jsme našli krásnou kavárničku Skoon Gallery, plnou barevných obrazů malebných skotských krajinek k zakoupení. Večer jsme si ještě obešli pláž Nisabost Beach se žlutým pískem a krásnými mušlemi, a nakonec jsme našli místo na přespání na nejkrásnějším výhledu nad pláží Seilebost. Večeře byla z vařiče, schovaného před větrem mezi kameny.
Den 5.
Byla jsem vzhůru už po šesté ráno a nadšení z výhledu pod námi (a hlavně vykukující paprsky slunce) mi už nedovolily znovu usnout.
Dali jsme si pomalou snídani, uvařili čaj a kochali se. Nebylo kam spěchat, jen na další a další úchvatné pláže. Jednou z nich byla pláž Luskentyre, u které se pásly skotské kravky, neboli Highland Cows – plemeno, které si zamiluje snad každý návštěvník Skotska.
Manžel si v neoprenu zaplaval a pokračovali jsme dál na sever ostrova, kde jsme dojeli až na pláž Hushinish, kde byla opět nádherná voda a bílý písek. Z Harrisu jsme pak přejeli na ostrov Lewis, který tvoří větší část Vnějších Hebrid. V místním kempu Eilean Fraoich jsme strávili tři noci a opět jsme měli k dispozici kuchyň (s mikrovlnkou a konvicí), prádelnu a sprchy – jaký to luxus 🙂
Den 6.
Tento slunečný, ale poměrně chladný den jsme poznávali krásny západní části ostrova Lewis. Prošli jsme se okolo pozůstatků prastarého strážního hradu Dun Carloway Broch a navštívili zachovalou historickou vesničku Gearrannan Blackhouse Village, kde žili lidé v kamenných domcích ještě do 80. let 20. století.
Tento den jsme se také dostali k jedné z dominant Hebrid, kterou je kamenný kruh Callanish, přezdívaný skotský Stonehenge. Oproti jeho známějšímu jižnímu protějšku není Callanish tolik vytížený, může se tu chodit přímo mezi kameny a vstup není nikterak zpoplatněn. Kamenný kruh je nejspíše více než 4000 let starý. V okolí se nachází ještě několik menších kamenných kruhů, z nichž několik jsme si také obešli.
Podvečer jsme strávili v hlavním městě Vnějších Hebrid, Stornoway. Natrefila jsem na krásný charity shop (typické britské charitativní obchůdky, nejčastěji provozované Červeným křížem) a po procházce jsme ochutnali místní mořské plody v The Boatshed Restaurant.
Den 7.
Po snídani jsme z kempu vyrazili k nejsevernějšímu bodu Vnějších Hebrid, k majáku Butt of Lewis, kde se nabízely uchvatné výhledy na oceán, skály a tisíce hnízdících ptáků. Opravdu snadno se tu cítíte jako na konci světa. Kousek níž jsme se prošli po žluté pláži Eoropie Beach, která byla plná fialových medúz.
Jak jsme pokračovali v cestě, objednali jsme si k vyzvednutí pizzu ze stánku Crust, který měl výborné recenze. Uprostřed ničeho se tu opravdu peče výborná pizza, a to jak klasická, tak místní vylepšená „po Gaelsku“.
Plní pizzy jsme přejeli přes most na poloostrov Bernera, který je dle mého názoru takových skrytým skvostem Hebrid. Nad mostem se tyčí kamenný kruh, což jen umocňuje první dojem z poloostrova. A poté už jsme objevili krásnou bílou pláž, u které se pásly jak ovce, tak místní kravky. Okolo nebyla ani noha. Jako historickou třešničku jsme objevili i zrekontruovaný model typického obydlí z doby železné, kdy tato oblast již byla osídlena.
Po večerní partičce Scrabblu nás čekala poslední noc na ostrově Lewis.
Den 8.
Po snídani a zabalení veškerého vybavení nás čekala cesta zpět od přístavu Tarbert na ostrově Harris, odkud jsme měli objednaný odpolední trajekt zpět na Skye. Po cestě jsme se ještě zastavili u hebridských zvířátek, jak jsem si je nazvala. Jedná se o moc milou farmu Callanish Alpacas, kterou vedou dva bývalí zdravotníci, kteří svá zvířata pravidelně berou mezi pacienty a seniory do různých zdravotnických zařízení. Majitelé a jejich zaměstnanci vám ochotně udělají prohlídku farmy, nechají vás zvířata nakrmit, pohladit a celkově si návštěvu užít. Jejich podnik pak můžete podpořit v malé kavárně, kde dělají domácí polévky, obědy a pečou výborné dorty, případně si můžete koupit plyšovou alpaku nebo jiné oblíbené zvířátko.
Zvířata jsem pracovně překřtila na „hebridská“, protože místní fauna se musela přizpůsobit chladným a často nehostinným podmínkám. Proto tu najdete nejen klasické alpaky nebo drůbež, ale hlavně kozy se čtyřmi velkými rohy nebo opravdu pořádná prasata.
Při čekání na nalodění v Tarbertu jsme ještě zaskočili destilerie Isle of Harris, abychom domů přivezli pořádnou whiskey. Kromě místní značky Hearach tu samozřejmě dělají i slavný Harris Gin.
Závěrem na Hebridech nelze opomenout pravý místní tweed, který prodávají hned vedle destilerie a také na několika dalších místech na otrově. Aby mohl tvíd dostat oficiální certifikaci, musí být utkaný přímo na ostrově místními obyvateli. Protože těch tu samozřejmě není tolik, není pravý hebridský tweed levnou záležitostí.
Na lodi jsme si dali tentokrát výbornou večeři, kolem sedmé večer jsme připluli zpátky do přístavu Uig na ostrově Skye, a ještě nás čekal přejezd ostrova směrem k pevninské části Skotska. V devět večer jsme zaparkovali auto kousek od přístavu Armadale, odkud nás ráno čekal další trajekt na pevninu. Jako velkou výhodu letního roadtripu (kromě příjemnějších teplot) je nutné zmínit i dlouho trvající dny, tedy typicky je tu vidět tak do 10 hodin večer. Ještě více na severu, zejména na ostrově Lewis, bylo ještě stále vidět i v 11 večer, což zase může být nevýhodou, když se snažíte usnout bez masky na oči.
Nacházíme se teď v půli 16denního roadtripu a příště tedy tuto skotskou sérii (prozatím) uzavřeme povídáním o druhé části cesty, odehrávající se na zejména na pevninské části Skotska. Těšit se můžeme na poloostrov Ardnamurchan, Glenfinnan, údolí Glencoe, filmové lokace z Harryho Pottera, Statečného srdce či Jamese Bonda a v neposlední řadě i na výlet k unikátní jeskyni Fingal na ostrově Staffa.
Ač je článek poměrně letní (alespoň ve skotském měřítku), přeji Vám všem krásné vánoční svátky.